Na své cestě životem potkávám spoustu lidí. Tak jako každý z Vás. Někdo s Vámi rezonuje a souzní. Jiný zase ne. Vyhnete se mu obloukem, anebo když není zbytí, pronesete s ním pár slov zdvořilé a neutrální konverzace o počasí.
Učím se na všechny lidi, které na své životní cestě potkám, dívat jako na nepopsaný list papíru. Dokonce i na ty členy lidské říše, kteří nejsou zrovna příjemní. Nenosím jejich boty a nežiju jejich život. Tudíž mi nenáleží je soudit a škatulkovat. Říkám tomu „Kouzlo nepopsaného papíru“. Přiznám se Vám, někdy se mi to nepovede, ale snažím se pokaždé myslet na své kouzlo.
„Kouzlu nepopsaného papíru“ mě naučila zvířata, když jsem na záchranách sledovala chování psů, kde každý byl z jiného koutu“ vytržen“ z jiné smečky, každý jeden pes jiným způsobem zneužíván, nebo týrán a každý měl své návyky a vzorce chování.
Vždy jsme sestavovali novou smečku a naší zachráněnci začínali svůj nový život od nuly a aplikovali výše uvedené kouzlo. Někteří byli po prvním vzájemném kontaktu bázlivíí a zlí, jiní agresivní a našli se i absolutní flegmatici, kteří nic neřešili. Fascinovalo mě na nich pokaždé to, jak se naučili vzájemně se mít rádi, tolerovat se a nebrat ohled na to, co kdo provedl včera, protože dnes je nový den a každý z nich začínal na svůj papír psát dnešní jedinečný příběh.
Ráda bych Vám dnes představila Nikol Charvátovou, která doslova umí kouzlit na neposaný list papíru. Její obrazy mají jedinečnou esenci života.
Nikol jsem zaznamenala na Facebooku, kde má své stránky Nikol Charvátová – Portéty zvířat
Pokud nejste fanouškem sociálních sítí, Nikol má i své internetové stránky www.portretyzvirat.cz.
Krom toho, že kresby Nikol jsou nádherné, mají i svůj příběh. Miluji lidi, kteří tvoří srdcem . A Nikol mě právě tím oslovila. Při pohledu na její kresby mě fascinuje hloubka a pohled do zvířecích očí.
Portréty Nikol se musí zažít, jinak neumím své pocity popsat.
Co mě ještě velmi příjemně překvapilo, bylo to, jak Nikol o svých obrazech píše. Každý obraz má příběh. Příběh psaný srdcem. Ze samotných příběhů je cítit velká úcta a pokora jednak k objektu kresby, tak i k člověku, pro kterého Nikol kreslí.
Věděli jste, že kreslené ilustrace psů na krmivu Sam´s Field jsou právě od Nikol?
Nechte se unášet Kouzlem nepopsaného papíru, kterému duši vdechuje Nikol.
1. Nikol, proč právě portréty zvířat?
Kdybyste otevřeli portfolio mých kreseb od raného dětství, našli byste tam samá zvířata. Když mi bylo 6 let, mojí největší zálibou bylo rozložit po celém pokojíčku plakátovou přílohu časopisu Svět zvířat, která byla vždy uprostřed a vybírala jsem si, co si nakreslím. Pak jsem vzala pastely, tužky, vodovky, tempery a cokoliv se mi právě líbilo, jsem kreslila.
Dodnes visí u babičky na zdi obraz pandy, který takto vznikl. Ke zvířatům jsem vždy tíhla, od mé první želvy po koně, které jsem milovala. A těmi právě vše začalo, když jsem přátelům pár jejich miláčků nakreslila. Ale jen tak si kreslit do šuplíku jsem nikdy nechtěla, vždy jsem měla ambice být nejlepší. Může to znít povrchně, ale bez zdravého sebevědomí se člověk nedostane tam, kam by si v životě přál. A tak když mi bylo 17, na střední škole jsme si s mojí velmi blízkou kamarádkou zkusily zahrát na velké podnikatelky.
Ona kreslila na boty, já kreslila portréty. Bez dlouhého přemýšlení jsem vymyslela jméno a založila web. Říká se, že první nápad bývá ten nejlepší. A tady se to povedlo. Dnes obě úspěšně podnikáme v oboru, který jsme si tenkrát vymyslely. Cestu jsme si musely vydupat z ničeho, ale o to víc pak svoji práci milujete.
2. Co Vás vedlo k tomu, že k obrazům píšete i příběhy. Přece jen vyznání mnoha majitelů, kteří nechávají zvěčnit své miláčky jsou často intimní.
Příběh. To je něco, co stojí v řadě hned vedle kreslení. Pokud byl předmět, který jsem na škole milovala kromě výtvarky, byl to český jazyk a psaní slohů pro mě byly dveře do ráje mé fantazie. Láska ke knihám a vnitřní pocit přenášet své myšlenky na papír mě pronásleduje celý život. Není tajemstvím, že bych jednou ráda napsala nějakou knihu, kde bych obyčejným příběhem mohla motivovat ostatní lidi ke všemu, co mají pocit, že nedokáží.
Psaní příběhů ke svým obrazům mě zcela pohltilo. Mohu se tam vypsat ze svých emocí, které při kreslení cítím. Uspokojuji tu svoji literární duši, pouštím své emoce, které musí ven. A pokud k tomu dostanu svolení zákazníka, zveřejňuji i osobní příběh. Pokud je to osobnější, než bývá zvykem, vždy se na to klienta dopředu zeptám, jestli souhlasí. Ve většině případech ale spíše naznačím, jaký osud zvíře potkal a pak jsou to jen mé pocity, které cítím z navázaného kontaktu.
Cítím velmi silné pouto se svými zákazníky, protože než dojde k samotné realizaci obrazu, uběhnou většinou měsíce. Mezitím se poznáváme skrze komentáře, příspěvky, emaily. Málokdy je komunikace anonymní. Pak dojde na samotnou realizaci obrazu a já už nemám pocit, že vznikl portrét jen tak pro někoho. Najednou je ze zákazníka přítel. A tak to vnímám dlouhodobě, že se z mých klientů stávají spíše přátelé a moc si toho vážím.
3. Na Vašich kresbách mě fascinuje, že umíte zvěčnit i duši zvířete. Je to nějaké Vaše kouzlo, které umíte?
Těžko se to popisuje, ale když desítky hodin hledíte na jeden bod, který postupně dostává konturu zvířete a kterému svýma rukama máte tu možnost vdechnout život, nemůžete u toho zůstat ledově chladní a odevzdat to jako něco, co vyjelo z výrobní linky. Vše ale začíná od první komunikace se zákazníkem. Někteří jsou sdílní, vypisují se ze své lásky ke zvířatům, které chtějí nakreslit. Dost často je to památka na ně a o to těžší to pro ně je.
Snažím se jim naslouchat, protože vím, jaké to je přijít o někoho blízkého. Snažím se naslouchat, porozumět a naladit se na ně. Čím hlouběji mě lidé pustí, tím více mám pak pocit, že dokáži nahlédnout do duše jejich zvířat. A pak se to děje tak nějak samo. Při kreslení se snažím proniknout skrze pohled až do duše. Technicky to není nic složitého a učím to i své žáky.
Je to ale především ve Vás samotných, jací jsme. Já osobně si troufám tvrdit, že jsem velmi empatická. V životě jsem zažila pár pádů na dno, které mě hodně změnily. A pokud děláme práci, ve které se potřebujeme naladit na druhé, nejdřív musíte otevřít duši sami sobě, až pak pochopíme ostatní.
4. Jak došlo k spolupráci s výrobcem krmiva Sam´s Field a Canvit?
Jednoho krásného dne zazvonil telefon, na jehož konci byl zástupce reklamní agentury, který má na starost právě zmíněné firmy. Sešli jsme se, slovo dalo slovo a nyní spolupracujeme už přes 10 let. Nevím, jakou náhodou si tenkrát vybrali žábu, která se teprve učila prosadit se v divokých vodách internetu, ale nesmírně si toho vážím. Sama to považuji za velkou náhodu a štěstí. I proto stále opakuji, že čeká na každého kdekoliv a kdykoliv.
5. Jste spoluautorem knihy „Portréty podle fotografie“ a děláte i kurzy Kreslení pastelkami hrou, máte výuková videa a výukové sešity. Může se každý naučit na kurzu Vaše kouzlo? Nebojíte se, že lidem prozradíte své KNOW-HOW a všichni Vaši žáci začnou kreslit na zakázku?
Naučit se kreslit dokáže každý bez rozdílu, jestli držíte pastelku v ruce po 30 letech, nebo si příležitostně něco kreslíte. Paradoxně se mi lépe pracuje s kreslením nepolíbenými žáky, protože nemají osvojené žádné silné návyky jiných lektorů a lehce se jim ukazuje ten správný směr. Míra talentu zrychluje tempo, s jakým porosteme, ale více než talent je důležitá chuť a odhodlání, se kterým se člověk rozhodne pustit si něco nového do života.
Učím již několik let a jestli mohu shrnout, co se nejčastěji opakuje, je to nedostatek sebevědomí mých žáků. “Na tohle nemám, to nikdy nedokážu”. Tak začínají naše kurzy kreslení. Už se potutelně směji, protože vím, že to na konci dne prolomíme. Chce si to hlavně věřit a nechtít zázraky na počkání. Nic se neděje samo a hned. Vše chce svůj čas. Kreslení vyžaduje trénink, a když se to nepovede napoprvé, zkusme to podruhé, potřetí. A pak to jde. Postupně každému při kreslení “změkne” ruka, která Vás začne více poslouchat.
Kreslením posílíme propojení s naší hlavou a troufám si říct, že do půl roku se dostaví obrovský rozdíl. Aby byl růst každého mého žáka co nejrychlejší, ve svých výukových materiálech prozrazuji kompletně své know – how, nic si nenechávám pro sebe. Proč? Je to ve mě. Samotná jsem se musela vypracovat úplně sama. Nikdy jsem nebyla na žádném kurzu. Ačkoli jsem žádala o pomoc jiné umělce, nikdo nebyl sdílný mi pomoci. Plácala jsem se v tom sama a to bylo na tom všem nejhorší. Jste jako vlk samotář. Jdete obrovským lesem, kreslíte si, ale nikdo tam s Vámi není. Toto se snažím prolomit budováním komunity na sociálních sítích, kde mí žáci tvoří takovou malou rodinu.
Vzájemně se motivujeme, sdílíme naše kresby, podporujeme se. Když chceme pro radu, víme kam jít. Vzniká tu spoustu nových přátelství a to je mi největší odměnou. A jestli se tím někdo začne živit? Podpořím ho. Umět kreslit je jedna věc, začít ale podnikat je věc druhá a mnohem náročnější, kterou si ne každý může dovolit. Stále ale převažuje množství lidí, který tím, že se naučili kreslit, mohli udělat někomu radost a když pak čtete tyto příběhy, říkáte si, že to je to, co jste chtěli dokázat.
Takhle je to správně. Chtěla bych říct, že bychom jako lidé měli být více sdílní. Méně hrabat pod sebe a více myslet na ostatní. Náš čas tady je pevně daný a já chci vědět, že jsem si z něj neukrojila jen pro sebe a pokud to čte také někdo, kdo něco dokázal, zamyslete se, jestli byste neměli lepší pocit, kdybyste své zkušenosti předali dál. Protože ten pocit je neskutečný.
6. Je něco ve Vašem životě, co by jste nikdy neměnila a pokud ano, co to je?
Nikdy bych nevyměnila svoji rodinu, za kterou bych dýchala. Mít rodinu je dar. Neskutečný dar, kterého si musíme vážit. Musíme si to denně říkat a opakovat, že nic většího není. Kdo se někdy ocitl na hraně, kdy o ni málem přišel, ví, jak prázdný by byl život bez ní. Dost často mi lidé píší o našem štěstí a jak nám ho závidí. Nic není tak samozřejmé, jak se může na první pohled zdát a na spokojeném životě musíme stále pracovat.
Není ale potřeba mnoho. Jen se mít rádi a říkat si to. Pohladit. Obejmout. Říct děkuji, omlouvám se a miluji tě. Nikdy nesmíme usnout na vavřínech. A co bych změnila? V životě jsem udělala spoustu bot. Ale každá mě někam posunula. Někdy to bolelo, ale bez nich bych nebyla tam, kde jsem. Takže ne, neměnila bych nic. Snad jen, abychom u Netflixu nejedli tolik brambůrek.
7. Máte nějaký oblíbený obraz, který jste kreslila? Nějaká srdcovka, s kterou jste se těžko loučila?
Ke svým obrazům necítím vztah, kvůli kterým bych se jich nechtěla vzdát, i kdyby byly sebelepší. Ano, neříkám, že bych se na ně nechtěla ještě pár hodin v kuse dívat, ale vždy si představuji svého zákazníka, jak se na něj těší a o to radostněji a rychleji obraz balím a odesílám. Památkou mi zůstává milá komunikace, hezké vzpomínky a reprodukce, ke které se mohu vždy vrátit. A srdcovka?
Obecně tíhnu paradoxně k černobílým obrazům. Nikdy nedostanu z hlavy portrét slečny s labradorem, který jí olizuje tvář. Obraz, který zachycuje konkrétní okamžik než samotný portrét mě z pohledu umělce dostává nejvíc.
8. Máte nějaké zvířátko?
Nyní už jen jorkšírku Jackie, které je nyní 11 let a je to takový náš rodinný maskot. Miluje plyšové polštáře, slovenské korbačiky a spaní v posteli.
Děkuji Nikol za rozhovor a těším se na další Vaše kresby.
Pokud se chcete naučit kreslit výukové videa a sešity najdete na stránkách u Nikol tady.
Tak co, jdete do toho se mnou? Naučíme se “ Kouzlu nepopsaného papíru“? Já to určitě zkusím.
Na závěr bych se s Vámi chtěla ještě podělit o své pocity, které jsem měla, když jsem si s Nikol psala. Při čtení odpovědí na mé otázky, vlastně po celou dobu, co jsme si psaly, mě příjemně mrazilo na zádech. Přesně tenhle pocit mám, když se dívám na její obrazy. Je to láska k tomu, co člověk dělá a velká úcta a pokora nejen k tomu, co Nikol tvoří, ale i k životu samotnému.
[content id=603][/content]
